k desce Tolik cukru, tolik mandlí
Unijazz
Pražský soubor Marcipán, který na desku "Kolik cukru, tolik mandlí" (Arta, 2001, 51:08) vybral moravské a slovácké písně, je rozšafnější. Hraje plnou, kyprou hudbu, probarvenou do nejmenších detailů. Zvuk Marcipánu může připomenout někdejší 1. českomoravskou nezávislou hudební společnost (dnešní Čechomor) z počátku devadesátých let, kdy vydala tuzemské lidové písně na akustickém albu Dověcnosti. Tehdy totiž s kapelou hrál i vedoucí Marcipánu Jiří Hodina. V Marcipánu se ale takové pojetí prolíná s interpretačními způsoby, jakými lidovou hudbu posunuje k world music třeba brněnský Teagrass. Ovšem "průnik Českomoravské s Teagrassem" u Marcipánu vědomý, natož cílený není. Marcipán interpretuje starou muziku podle svého gusta a jeho album představuje jeden z nejvýznamnějších počinů svého druhu.
Při nahrávání se sešli muzikanti z různých "světů" :
kapelník, houslista a zpěvák Jiří Hodina například vystudoval zpěv, v Paříži pak dirigování gregoriánského chorálu a je také členem souboru Schola Gregoriana Pragensis;
hostující Leona Prokopcová je jazzová zpěvačka;
klavíristka Martina Přibylová zase interpretuje klasiku;
saxofonista a klarinetista Štěpán Škoch je pro změnu z rockové kapely Chinaski.
Možná je ojedinělé, jak se tak různě založení hudebníci shodli na jednolitém tvaru, pro něj je sice lidová muzika nepominutelným východiskem, ale zároveň podnětem k nadstylovému zpracování: v tomto ohledu je příkladná instrumentálka Taneční, ale obdobně zpracovaných instrumentálních pasáži je i v ostatních písních řada. Charakterizující je klavír hraný místy jako cimbál, housle odkazující k dávným motivům, saxofonem či klarinetem, který je melancholický i klemersky odstíněný, akustická kytara, jež si dovolí zahrát také rockový riff (Na kyjovském poli), aniž by to působilo násilně.
Hodinův mocný, přiměřeně bodrý zpěv melodie krásně tvaruje, Prokopcové hlas je nepominutelně průrazný a ostrý. Hlasy i nástroje se dobře doplňují a vzájemně inspirují. Je radost na tak "švarnou" muziku "pohledět".
Ivan Hartman
Týden

Marcipán: Kolik cukru, tolik mandlí
Arta Records, 2001

Ještě když si Českomoravská hudební společnost neříkala Čechomor, spoluzakládal ji zpěvák a houslista Jiří Hodina. Ten sice časem zakotvil ve vokálním souboru Schola Gregoriana Pragensis (vedeném Davidem Ebenem), nyní ale přichází s komorní kapelou Marcipán. Ta si prohlíží moravské lidovky přes jehlan vybroušený mnoha dnešními styly. Na kytaru a dechy tu hrají bratři Škochové z bigbítových kapel Manon 15 a Chinaski, klavíristka Martina Přikrylová je doma u barokního cembala . Kontrabasista Tadeáš Messany hrál v extatickém Šumu svistu, jazzovou zpěvačku Leonu Prokopcovou znalo dřív pražské klubové publikum, dnes si prozpěvuje v Austrálii.

Muzikanti spolu s producentem Vítězslavem Jandou rozdělili album na čtyři cykly: napínavou lidovou květomluvu, rekrutské písně, drama kolem námluv a nakonec je tu fašank, odpálený s téměř funkovým startem. Hodina zpívá „chasnicky“ plným hlasem, čímž drží jádro písniček v tradici; zároveň pro ně nástroje hledají věrohodný současný zvuk, aniž by podléhal jakémukoli žánrovému klišé. Nejspíš až při živém hraní se doopravdy pozná, nakolik „po svém“ to tenhle spolek cítí. I bez přiloženého originálního receptu na „dobrý marcipány“ by byl kompakt lákavým průzorem do světa české etnické muziky - či aspoň poctivého pokusu o ní.
Pavel Klusák

Stereo & video
Marcipán: Kolik cukru, tolik mandlí Arta/2HP Production 2001
produkce Vítězslav Janda

Muzikanti, kteří se věnují interpretaci tradiční lidové hudby, se v současné době těší zvýšené posluchačské oblibě. V případě skupiny Marcipán se mé podezření z přináležitosti ke konvoji zlatokopů rozplynulo po několika přehráních jejich debutu Kolik cukru, tolik mandlí. Osobité verze lidových písní, jejichž původ lze dohledat ve sbírkách Františka Sušila Moravské národní písně a Jana Poláčka Slovácké piesničky, kombinují tradiční pojetí s moderními hudebními prvky. Autentické interpretaci se nejvíce blíží zpěv vedoucího souboru Jiřího Hodiny. I z jeho hry na housle je cítit zaujetí a radost. Ondřej Škoch využívá adaptace lidovek pro klasickou kytaru, přičemž často přebíhá k bluesovým a jazzovým figurám. Již v úvodní skladbě Moja žena se jeho tlumený, perkusivně znějící doprovod plynule promění v sólový part. Méně nápadný klavír Martiny Přibylové většinou věrně supluje cimbál a původní ráz dokreslují také doprovodné dechové nástroje (klarinet a sopránový saxofon). K netradičním úpravám přispívá se svým kontrabasem Tadeáš Messany i hostující zpěvačka Leona Prokopcová.

Více jak dvacet uvedených skladeb oplývá invenčními postupy, které zajímavě doplňují jejich historický kolorit.
Čapla Bros

MF Dnes (9.1.2002)
Ty písně si samy řekly, co chtějí
Skupina Marcipán vydala album, které má blízko k world music
Sušilova sbírka moravských národních písní z 19. století zůstává biblí tuzemských zájemců o lidovou hudbu. Od zpopularizování Sušila písničkářem Jaroslavem Hutkou před třiceti roky se k tomuto zdroji ještě víc obracejí i folkoví či rockoví hudebníci. Převážně ze sbírky Františka Sušila čerpá na svém debutovém albu také pražský soubor Marcipán.
Jeho vedoucí, houslista a zpěvák Jiří Hodina, má s interpretací lidové hudby zkušenosti sahající do osmdesátých let: byl totiž jedním ze zakladatelů 1.českomoravské nezávislé hudební společnosti, tedy dnes tolik populárního Čechomoru. Tehdy však hrála „Českomoravská“ lidovou muziku na akustické nástroje, teprve později se proměnili v rockový band. Jiří Hodina natočil s „Českomoravskou“ její akustický debut Dověcnosti, pak soubor opustil. Začal zpívat se Scholou Gregorianou Pragensis vedenou Davidem Ebenem a rovněž jako on vystudoval dirigování gregoriánského chorálu na pařížské konzervatoři.
„Ale lidové písničky ve mně pořád zněly, docela se mi stýskalo,“ říká Hodina, který vystudoval také zpěv na Pražské konzervatoři. Z té nostalgie vznikl v roce 1997 Marcipán, jehož repertoár zachycený na debutovém albu nesoucím podtitul Kolik cukru, tolik mandlí obsahuje rovněž slovácké písně zapsané Jaroslavem Poláčkem.
Hodina angažoval do Marcipánu profesionály: kontrabasistu z kapely Šum svistu a člena rozhlasového orchestru Tadeáše Messanyho, klavíristku Martinu Přibylovou, která se paralelně věnuje baroknímu cembalovému repertoáru, a kytaristu Ondřeje Škocha z Manon 15. Na albu ještě hostují klarinetista a saxofonista Štěpán Škoch z rockové kapely Chinaski, jazzová zpěvačka Leona Prokopcová a na perkuse producent alba Vítězslav Janda.
Ačkoliv Marcipán hraje lidové písně, jejich instrumentace nese výrazný tvůrčí vklad hudebníků. Právě strohé Sušilovy zápisy písní dávají prostor interpretační imaginaci směřující k world music. „Zápisy jsou tak jednoduché, že díky nim toho písnička o sobě nejvíc vydá. Naopak třeba ve sbírce Bartošově nebo v zápisech Janáčka jsou různé vpisky. Janáček uplatňuje svůj rukopis, a to už se písnička špatně dešifruje do původní archetypální podoby,“ vysvětluje Hodina, čím ho Sušil zaujal: „Písničku ze Sušila se naučíte, přezpíváte si ji, ona ve vás přirozeně zní a pak si sama řekne, co chce.“
Tím, že sbírka není komplikovaná, neobsahuje harmonie, pouze melodické linky a texty, Hodinovi připomíná princip gregoriánského chorálu. Mezi chorálem a moravskou melodikou by se podle něj daly nalézt i další spojitosti - například to, že obojí se dlouho předávalo ústně. „Moravské a slovácké písničky jsou hodně v církevních tóninách. Stejným způsobem, modálně, je determinován také gregoriánský chorál,“ říká Hodina. „Jedna norská kolegyně mi dokonce přímo citovala gregoriánské melodie na norský lidový text. Na Moravě tak jasné spojení nenajdeme - ale připadá mi, že Moravané dávný chorál měli v uších a pak pod jeho vlivem vytvářeli vlastní melodie.“
Jiří Hodina na první desku svého souboru vybíral archaičtější písně milostné, vojenské a fašankové a opatřil je i staročeským receptem na marcipán uchovávaným v etnografickém ústavu.
Ivan Hartman

MF Dnes (9.1.2002)
Marcipánové lidovky s chorálem a jazzem nejsou sladké

Profesor Ivan Vyskočil používá ve své divadelnické a pedagogické praxi termínu „protinápad.“ Má-li být vytvořen příběh, text čí scéna, je třeba vystavit první nápad konfrontaci s „protinápadem“ - s jiným příběhem, který se prvnímu postaví do cesty a donutí ho, aby osvědčil svou sílu, rozvinul možnosti v sobě skryté.

Žijeme v době, kdy většina velkých nápadů naší tradice dlouhým používáním zestárla a v jistém smyslu se vyčerpala, a nemají-li zahynout, je třeba vystavit je oživujícímu setkání s „protinápady“. Například „staré“ křesťanství získává novou přitažlivost, je-li konfrontováno buď s židovstvím, nebo s buddhismem (zpravidla ne s obojím najednou) a je-li schopno prokázat, že v sobě obsahuje buď tytéž (v případě židovství) nebo analogické (v případě buddhismu) prvky a kvality, jako tyto „nové“ nápady postmoderní Evropy.

Tak je i s českými a moravskými písněmi. Pěstění folklóru v jeho původní podobě je jistě chvályhodné, ale už ztratilo schopnost udržet lidové písně jako opravdu lidové, tedy takové, které si obyčejní lidé spontánně zpívají nebo které alespoň rádi spontánně poslouchají, případně si na ně zatancují. Falešné iluze o živosti lidové písně jakožto folklóru se smutně vysmál již Milan Kundera v Žertu. Naštěstí přišly „protinápady“: Jaroslav Hutka s jednoduchou folkovou kytarou. Hradišťan s Pavlicovými „apokryfními“ lidovkami, posléze s texty Jana Skácela a s nepietním experimentováním s world music. V poslední době dobyl úspěchu „protinápad“ nesmírně prostý a účinný - Čechomor a jeho bigbeatové úpravy.

Když sdružení Marcipán nedávno vydalo album Kolik cukru, tolik mandlí, mohlo by se zdát , že jde o „něco jako Čechomor“; zasvěcení navíc věděli, že vedoucí Marcipánu Jiří Hodina s Čechomorem jistou dobu hrál. Marcipán však není ani epigon Čechomoru, ani Trucčechomor.
Marcipán je legitimní a samostatná varianta téhož „protinápadu“, jehož hlavním autorem je sama naše doba.

Marcipánová varianta oživování lidových písní je ovšem příliš sofistikovaná, než aby se dala popsat jedním přívlastkem. Je bohužel příliš sofistikovaná, než aby se mohla stát podobně masově oblíbenou jako Čechomor. Svébytnost Marcipánu vyplívá z dvojdomosti Jiřího Hodiny, protože jeho původním hudebním oborem je gregoriánský chorál. Jedním pilířem Marcipánu je tudíž Hodinův sólový hlas, schopný obstát i zcela a capela (Kupte ně, matičko); hlas plný a hutný, hlas, když je třeba, pevný, a když se zlíbí, nesmírně pohyblivý.

Druhým pilířem je nezměrná variabilita stylů, již se dopouští instrumentální složka Marcipánu. Energický rytmus zvoucí k tanci (čardášová Zhůru, chaso, zhůru). Kytara Ondřeje Škocha někdy jazzová (Na kyjovském poli) a jindy jakoby renesančně klasická (U našeho jezera). Stylizace irské nebo židovské („klecmerský“ klarinet Štěpána Škocha v písni Ach, kdybys ty věděla) nebo klidně i do „opravdové“ moravské lidovky, kdy klavír imituje cimbál a v mezihře se ozve v jemné, ale zřetelné ironii notorický nápěv Vínečko bílé (Už sa ty taléřky sbírajú). České a moravské lidovky, vybrané, jak jinak, z nevyčerpatelné Sušilovy sbírky, jsou zkrátka ponořeny do tavícího kotle world music.

V tomto ohledu Marcipán patří do širokého proudu současné hudby všude po světě, která se nebojí kombinace jakkoli nesourodých prvků, chce - li dosáhnout účinku. Riziko tohoto postupu je jasné: přílišná snadnost. Té se však Marcipán brání - především tím, že se vyhýbá prvoplánové líbivosti. Jen aby něco nezaznělo příliš sladce ! Rychle tomu zabránit nějakým „protinápadem“! A tak se příklad příjemná melodie Aj, synečku, synečku uzavře na konci každé strofy deziluzivním vybočením z tóniny.

Marcipán o nenáročné posluchače nestojí a nároční se odehnat nedají.
Martin C. Putna

Harmonie

Světlo světa spatřilo už hodně zpracování lidových písní. Jen málo z nich mě zaujalo na první (druhý ....) druhý poslech tak jako první profilové CD skupiny Marcipán. Úpravy písní ze Sušilovy sbírky Moravské národní písně a Slováckých piesniček Jana Poláčka jsou zvláštní hlavně oscilací mezi očekávaným hudeckým kabátem a prvky jazzu, folku a židovské hudby. Tyto zdánlivě nesourodé entity dokázal aranžér a hlavní zpěvák Jiří Hodina (někteří ho možná znáte jako člena souboru Schola Georgiana Pragensis) zpracovat skutečně bravurně a uhníst z toho nádherné těsto - na výsledný marcipán (viz recept na inlai). Takovéto těsto však potřebovalo adekvátní formu - výtvarnou a hudební.

O neagresivní, soudobé ilustrace a design se skvěle postarala Bára Klimešová, o interpretaci sedm muzikantů. Ozdobou nahrávky je především barevně zajímavý hlas Jiřího Hodiny, přičemž zpěvačka Leona Prokopcová při vší snaze zůstala hlasově a výrazově většinou v jeho stínu. Hodina vedle zpěvu hraje též na housle a nelze než suše konstatovat, že je lepším zpěvákem nežli houslistou. Do primáše i koncertního houslisty mu přece jenom nějaká ta procenta chybějí. Jinak vše ostatní je, jak říkával Zdenko Nejedlý, ve „zlatém seku“. Díky za to, že je zde konečně mladá skupina, která hledá pro lidovou hudbu jiné cesty ztvárnění a hlavně že se chce seberealizovat přes čistou lidovou hudbu, která se jinak dnes krčí v ústraní. Už kvůli tomu si zaslouží Marcipán uznání a morální podporu.
Luboš Stehlík

Nelze si hrát na skanzeny
Rozhovor s Jiřím Hodinou

Zpěvák a houslista Jiří Hodina ( 1963) absolvoval Pražskou konzervatoř. Na Conservatoir de Paris potom vystudoval obor dirigování gregoriánského sboru. Od roku 1987 je členem souboru Schola Gregoriana Pragensis, v roce 1997 založil ženský vokální soubor Schola Benedicta specializovaný na provozování gregoriánského chorálu. Jiří Hodina byl jedním ze spoluzakládajících členů Českomoravské hudební společnosti (dnes Čechomor), kterou později opustil a založil vlastní skupinu Marcipán, která se věnuje interpretaci českých a moravských písní. V loňském roce vydal Marcipán první album nazvané Kolik cukru, tolik mandlí.

Zabýváš se gregoriánským chorálem a lidovými písničkami. Mohl bys mi říct, jak ses dostal zrovna k těmto dvěma žánrům?
To mi připomíná jednu knížku, kterou mám doma, o tom, jak se píše projekt. Začíná otázkami: proč? za jakým účelem? jaké máte spolupracovníky? Ostatně, máš pravdu. Tohle je nějaký životní projekt.
Tak tedy, lidová písnička je záležitost mého dětství.

Jsi z Prahy?
Já su z Prahy, což je možná trochu absurdní. Měli jsme doma různé sbírky lidových písní, do kterých jsem nahlížel, četl jsem si tam ty říkanky, básničky a poudačky.

Vaši se zabývali hudbou?
Ne, vůbec ne, i když moje maminka byla hodně hudebně založená, hrála krásně na klavír, ale kvůli mně i kvůli rodině toho musela zanechat. Děda byl prvorepublikový podnikatel a věnovat se hudbě, to nepovažoval za dost seriózní. Ale nějaké geny tam asi jsou, i po babičce, která moc hezky zpívala. Přelom nastal na střední škole, kdy jsem se dostal do prostředí takzvaného undergroundu. Poslouchali jsme písničky Marty Kubišové, Jaroslava Hudku a tak, to mě hodně nasměrovalo.

Kdy do toho vstoupil gregoriánský chorál?
V období gymnaziálních a vysokoškolských studií. Nebyli jsme praktikující rodina, ale v období zrání a puberty se člověk ochomýtal kolem kostela, bylo to zvláštní, to prostředí, takový potemnělý, do toho svíčky a zpěvy... začal jsem zpívat ve Svatojakubském sboru, kde se provozoval gregoriánský chorál. To bylo ještě v předrevolučních dobách. Do toho jsem dělal trošku jazz a přemýšlel o tom, že by bylo dobré to zkloubit. Ale když jsem to kloubil, nešlo to dohromady, tedy pocitově to šlo, ale ne prakticky. Protože jsem ani o jazzu ani o chorálu ještě nic nevěděl.
Pak jsem se jednou u Týna na mši setkal s Davidem Ebenem, který už zřejmě o mně věděl, konkrétně přes Michala Pospíšila, a oslovil mě, jestli bych nechtěl jít do Scholy Gregoriany Pragensis. Začal jsem zpívat ve Schole a to byl takový velký start do problematiky gregoriánského chorálu. Začalo mě to zajímat i z muzikologického hlediska.

Co má společného lidová píseň s gregoriánským chorálem?
Obojí je to ústní tradice, od pusy k uším. To je asi jedna základní společná věc. Gregoriánský chorál se ve svých počátcích, ještě než byl zapisován, tradoval ústně, stejně jako lidová píseň, která se takovým způsobem předává vlastně dodnes.
Lidovou písničku se nejlíp naučíš, když ti ji někdo zazpívá. Dvakrát, třikrát si ji poslechneš a pojmeš ji do sebe, vcítíš se do jejích emocí, do poetiky. Obdobně je to i u gregoriánského chorálu, jen pochopitelně těžší. Už na to nejsme tak dobře vybaveni. V období prvního tisíciletí, kdy byl chorál běžný, měli mniši takový paměťový potenciál, že znali nazpamět celý žaltář, hymny, novozákoní kantika. Dnes je to trochu složitější. Nicméně, když se pokusíš přečíst neumatický grafický zápis, což nejsou noty, a slyšíš přitom melodii, tak to jde velice rychle.
Lidovou píseň si každý může zazpívat jak chce. Platí to i u gregoriánského chorálu? Nikdo přece neví, jak se skutečně zpíval.
To je pravda, ale existuje určitý trend, řekněme románský. Ten vychází z gregoriánské semiologie, která rozpracovává určitou interpretační praxi neumatických znaků. Je fakt, že existují různé interpretační trendy, ale většinou se všichni opírají o tuto základní semiologii.

Kdy jsi založil Marcipán?
V roce 1997, ale pochopitelně trvalo nějakou dobu, než se dostal do tvaru, v jakém je dnes. Asi dva roky se hledal určitý styl a lidi.

Podle čeho sis vybíral hudebníky?
V Marcipánu je každý dost jiný, z jiné hudební sféry.
V tom mě inspirovala Milada Karezová, koncertní kytaristka, která působí u Svatého Salvátora. V současné době už v Marcipánu není, nicméně byla jednou z osob, která ho zakládala. Jednou mě oslovilo, jakým způsobem při mši hrála skladbu Petra Ebena. Její interpretační přístup byl naprosto originální, skoro rockový. Tehdy mi svitlo v hlavě, že to by mohla být cestička: nedávat dohromady lidi jenom z jednoho oboru – tedy folklorní hudby. Když se Eben dá hrát rockově, proč by se lidová písnička nedala hrát s vlivem jazzu, staré hudby, nebo třeba i rocku. Pochopitelně tady byl Čechomor, který měl v té době už svůj vyhraněný – převážně rockový - styl, tak jsem si říkal, že by bylo dobré, dělat to zase trošku jinak, navázat spíš na tradici té původní Českomoravské společnosti, kterou jsem vlastně spoluzakládal, ale posunout to trochu dopředu, do současnosti. Hledal jsem styl, který by umožnil hudební improvizaci, což je myslím prvek, který v Čechomoru chybí. Chtěl jsem, muzikanty, kteří umějí improvizovat.

Myslíš, že improvizace k lidové písni patří?
Ano, přímo bytostně. Momentální naladění muzikantů, jestli mají nějaké trápení, milostný zvrat, jestli jsou opilí, naštvaní, to vše ovlivňuje jejich vyjádření. Česká a moravská písnička je hlavně zpívaná, na rozdíl třeba od balkánského folklóru, který je hodně instrumentální, kapela je v ní trochu utlačená. Ale pokud chceš, aby se muzikanti v té hudbě nějakým způsobem vyžili, musíš dát prostor improvizaci. Šlo mi o to, aby byl každý instrumentalista samostatný a měl k písničce svůj vlastní přístup, aby měl možnost najít si v tom melodicky úplně novou skladbu.

Jak konkrétně při zkoušení postupujete? Ty najdeš nějakou novou písničku, přineseš ji do zkušebny a dál?
První je, že si novou písničku vždycky někdo připraví. Dosud jsem to dělal já, teď se o to hlásí i ostatní členové. Když přijdeš s písničkou do zkušebny, je důležité ji už umět a mít o ní nějakou představu, trošku si ji prožít. Podat ji těm ostatním. Tím se vlastně vyvolává trošku ta ústní tradici. Když se ti podaří ostatní pro písničku nadchnout, strhnout je pro melodii i slova, mohou s ní už dál sami nakládat. Většinou mám nějakou představu, jak písničku aranžovat nebo rozvést. Začne se hned hrát, aby se zkusilo, jestli to je nebo není průchodné. Pak někdo dostane zase jiný nápad, tak se to promění, nebo třeba úplně zruší a jde to cestou zase toho druhého muzikanta. Je to dílna.

Jak myslíš, že lidové písně vznikaly?
Myslím, že stejně, jako na nich pracujeme na zkouškách, tak, že se u toho bavíme...
Vzhledem k tomu, že, jak už jsem řekl, je celý český folklor hodně zpěvní, byla to nejspíš vždycky záležitost jednoho člověka, který měl nějaký bol, nebo radost, nebo ho spontánně při nějaké tancovačce něco napadlo a začal zpívat. Když jedeme se Scholou z nějakého koncertu a rozjedeme se, taky nás napadají různé písničky, máme už celá ustálená spojení, která nám sama od sebe naskakují... tak to asi fungovalo i v minulosti. Řada písniček je si podobná, existují o tom celé muzikologické práce. Tím, že byla jen ústní tradice, měli lidé v uších a v hlavě nějaký společný potenciál, melodický a slovní.
Mám příklad. Chtěl jsem napsat písničku o pouti. Bylo mi teskno po nějaké pouti a napsal jsem jeden takový verš: na mši svatú zvoňijú, všeci sa sbírajú, pentle čepce vonijú, poďme už zpívajú. Moje žena Terezka to potom dodělala a vznikla z toho písničku, kterou hrajeme s Marcipánem. Asi takhle nějak to vznikalo.
Ale ta pouť, to už není naše realita. Nikdo si neprozpěvuje o tom, jak jel tramvají na Kulaťák.
Ne, to už ne. Teď mi říkal kamarád, že se u Národního divadla stala tragédie, nějaká žena spadla pod tramvaj a ujelo jí to nohu. V lidových písničkách se o takových neštěstích, úrazech a mordech zpívá. Ale dneska už je to pro nás tragická záležitost, o které se z piety raději nemluví...
Asi mají lidi hrůzu z toho, že se to okamžitě zneužije.
Ano, nicméně by se o tom písnička mohla napsat. I když, ani ta terminologie už není ono, když si začneš zpívat o tramvaji, nebo o metru, nebo o mobilech, tak je to sice realita, ale není to tak hezké, jako když se zpívalo o koních, povozech a formanech.

Byli jste teď s Marcipánem ve Francii. Říkal jsi, že to bude určitý vrchol vaší dosavadní marcipánovské kariéry. Kde jste hráli?
Byl to festival d´Iles de France, letos zaměřený na českou kulturu. Vystupovali jsme v rámci zahajovacího týdne. Mimo jiné tam byla Iva Bitová, Traband, Álom, Jirka Stivín a spousta dalších muzikantů. Pro nás to byla taková meta, dostat pozvání do Paříže na renomovaný festival, který je mediálně sledován – mediální, to je taky blbé slovo, které se nedostalo do lidové slovesnosti.

Jak na vás reagovali Francouzi?
Velice dobře.

Myslíš, že v přijímáni takové muziky, jako je ta vaše, hraje roli i určitá exotičnost?
Mám pocit, že ano. Proč by se jinak u nás lidi hrnuli na kdejaké, špatné nápodoby balkánských kapel třeba víc než na vás.
Možná je to tím, že tady není dost peněz na to, aby se dovezly skutečné balkánské kapely, nebo třeba švédské kapely, nebo norské ...švédská lidová hudba je úplně úžasná. Že nemají agentury dost prostředků, aby si je sem mohli v hojném měřítku zvát a dělat různé festivaly, na což Francouzi prostředky mají, ti si je vydobydou. Je fakt, že Francouzi jsou vnímavější než publikum tady.

Taky poučenější. Z toho, co jsi řekl, vyplývá, že u nás chybí srovnání. Vy jste na naší hudební scéně ojedinělý úkaz.
Taky je Česká republika celkem malá a je tu silný nápor popové kultury a hvězdné kultury z osmdesáých let, ta to dost válcuje, nenajdeš jedinou rozhlasovou stanici, kde by se pouštěla normální muzika. Ve Francii je přece jenom tohle opečováváno, když jsem tam ty dva roky byl, viděl jsem každou chvíli v televizi nějaký pořad, kde se představovaly různé nové tradiční kapely, francouzské nebo světové. Vychází tam i ohromné množství hudební literatury a studií.

V recenzích, které vyšly na vaše první CD Kolik cukru tolik mandlí, jste byli spojováni s podivně vágním termínem World music. Co se tím míní?
Nejsem si jist, asi takový celosvětový mišmaš, myslím. Vztahuje se to asi na kapely, které se snaží nějakým způsobem nacpat do české tradiční hudby třeba africké bubny. Kdyby ten termín označoval nějaké setkávání, tak bych to bral, ale obávám se, že to tak není.

Štěpán Škoch hraje v Marcipánu moravské písničky na irskou flétnu. jak se to liší od zmíněných afrických bubnů?
Jenže Štěpán si na to hraje po svém, nenapodobuje irskou hudbu. To je něco jiného. To je konfrontace, ne násilné spojování, ne implantát. Je třeba umět se konfrontovat, zachovat si určitý odstup, vést hudební dialog.

Myslíš, že je obhajitelný nějaký koncept hudební čistoty?
Toho bych se bál. Hodně folklorních kapel se snaží o udržení čistoty, ale najednou se z toho stává něco neživého, folklorní fosilie. Tudy cesta nevede. Nelze si hrát na skanzeny, na minulost, která už neexistuje. Držení čistoty většinou konči špatně, vždycky dojde do nějaké slepé uličky.
Ale důležité je, aby všechno, co se do tradiční hudby zavádí, vycházelo spontánně z lidí, kteří ve skupině hrají, aby to bylo organické. Taky je důležité umět nápady vyhazovat. Kolikrát při zkouškách vymyslíme úplné ptákoviny a pak je vyhodíme. To už záleží na citu muzikantů, na tom, jak se umí kontrolovat.

Připravujete teď s Marcipánem druhé album. Bude se nějak výrazně lišit od toho prvního?
Výrazně ne, ale myslím, že nebude tak umírněné. Bude trošku víc zvukově nadupané, větší prostor dáme improvizaci i vokální složce. Nebudu už zpívat sám, zapojili jsme do zpěvu všechny členy souboru. Při prvním CD jsme se záměrně nijak neodvazovali, domnívali jsme se, že je dobré začít trošku při zemi. Člověk pak vyslechne různé reakce, konfrontuje se s jinými počiny a může uzrát nějaká cesta dál.

k desce Polajko

Instinkt č.50 - 11.12.2003 - Josef Rauvolf uvádí
Marcipán - Polajko!

Na své druhé album si pražská skupina Marcipán vybrala moravské lidové písničky, které v jejich podání zní naprosto nově.

Poslední dobou u nás dochází k oživení zájmu o bohatý odkaz české a moravské lidové hudby - na tom by zase tak moc nebylo, kdyby do pokladnice našeho folkloru stále více nesahali i mladší hudebníci. Když pomineme stálice, jakými jsou například Pavlicův Hradišťan či Hana a Petr Ulrychovi, folklorem se inspirují i skupiny, které přicházejí spíše z rockového koutu jako Čechomor, Pod černý vrch, Traband, Moberg a další. Zdá se, že Čechomor svým ohromným úspěchem prorazil cestu, ukázal, že i ty dlouho opomíjené lidovky stojí za to hrát a vydávat. Bývaly totiž doby, kdy lidové písně hrával pouze Jaroslav Hutka, a i ten na dlouhá léta zmizel v emigraci. Marcipán vybíral hlavně ze Sušilovy sbírky moravských písní, přistupuje k nim však velice osobitě, pietně, a zároveň "rabijátsky". Klidně sáhne po až jazzových vyhrávkách kytary, jindy použije housle a nelidový saxofon, rockově rozbouřený klavír. Duch lidové písně, hluboká moudrost i citový prožitek se v podání Marcipánu přesto neztrácí.
Josef Rauvolf

… a jak to vidí :
Vladimír Vlasák
hudební kritik
Způsob, jakým Marcipán přistupuje k lidové hudbě, je velmi současný, kapela do ní vnáší své bohaté muzikantské zkušenosti, aniž by písničky nějak akademicky zmrazovala. Zároveň k nim přibaluje přirozené vlivy, které zde byly, například starou židovskou hudbu. Na koncertech zní tenhle folklorní amalgam velmi živě a zároveň současně.

Ivan Hartman
publicista
Marcipán má rozhled, pracuje s vědomím mnoha souvislostí. Především díky Jiřímu Hodinovi, který studoval gregoriánský chorál, přistupuje k lidové písni poučeně, a i když dělá svou hudbu moderně, propojují se v ní různé vlivy s tradicí docela přirozeně. V Marcipánu hrají i lidé z Chinaski, což odpovídá obecné situaci, kdy mnozí muzikanti na jedné straně výbornou hudbu pro radost, a druhou se živí.

MF Dnes 18.prosince 2003
Pražská kultura a volný čas
Marcipán bude hrát v klášteře
Břevnov (efa) – Na předvánočním koncertu se v Tereziánském sále Břevnovského kláštera představí kapela Marcipán. Skupina, jejíž frontman Jiří Hodina spoluzakládal populární Čechomor, zde vystoupí v pondělí od 19 hodin.
Kapela, kterou tvoří pět hudebníků, se profiluje jako protipól Čechomoru v interpretaci lidových písní. Houslista a zpěvák Jiří Hodina odešel z Českomoravské hudební společnosti v roce 1997 po dlouhých letech spolupráce. Rozhodl se uchopit lidové písně „více akusticky, niterně a do hloubky“, snaží se v nich však ponechat energii vyzývající k tanci.
Ostatní členové Marcipánu pocházejí každý z jiného hudebního prostředí, kde stále působí. Hodina je vedle Čechomoru spojen také se sborem Schola Gregoriana, na klavír hraje interpretka barokní hudby Martina Přibylová. Dalšími členy jsou bratři Škochovi, kteří jsou známi ze skupiny Chinaski a jazz-rockového Manonu 15. Ondřej hraje na kytaru, Štěpán na saxofon, flétny a perkuse. Sestavu doplňuje kontrabasista Tadeáš Mesany ze Šumu Svistu a Symfonického orchestru Českého rozhlasu.
Gregoriánský chorál, barokní hudba, klasika, jazz, rock i další styly se skloubily už na jejich debutovém albu, ještě hlouběji se všechny vlivy setkaly také na druhé desce Marcipánu s názvem Polajko.

STEREO a video 10/2003
Recenze
Marcipán
Polajko !
Supraphon
46:58
produkce Jiří hodina a Pavel Víšek

Na svém druhém albu Polajko! Pokračuje skupina Marcipán v adaptacích lidových skladeb stejně jako na debutu Kolik cukru, tolik mandlí. Podstatná část (13 z 19 písní) nového repertoáru opět čerpá ze Sušilovy sbírky Moravských národních písní. Dvě písně jsou z pera Jana Poláčka, z jeho sbírky Slovácké piesničky. Skladba Rasasa je pak od Vladimíra Úlehly. Vedoucí souboru Jiří Hodina svou hrou na housle a zpěvem udržuje tradiční lidové pojetí. Kvintet tvořený dále klavíristkou Martinou Přibylovou, kytaristou Ondřejem Škochem, saxofonistou, klarinetistou a flétnistou Štěpánem Škochem a kontrabasistou Tadeášem Mesanym protentokrát, snad i díky Hodinovým zkušenostem s vedením gregoriánského souboru, více využívá hlasového potenciálu všech jmenovaných. Právě v jejich citlivých kombinacích jsou skryty mnohé přednosti tohoto alba. Hudba samotná je dobarvena perkusemi Jana Linharta a gotickou harfou Hany Blochové, která zde má svůj půlminutový sólový part (Gotická harfa) a podílí se i na doprovodu písní líska a Šohaj. Pojetí tradiční, u něhož dominují housle, je zde konfrontováno s moderními hudebními přístupy, které zajímavě implantují jazzové a etnické prvky, jejichž zdroje je možné hledat i v jiných hudebních projektech jednotlivých muzikantů (Chinaski, Manon 15, Šum svist…). Exemplárním příkladem je skladba Babka, jejíž dvě verze naplňují obě zmíněné koncepce a odhalují široké pole interpretačních možností Marcipánu. Ve prospěch kombinace obou hovoří provedení již zmíněné písně Šohaj, v níž se nad jemným podkladem kontrabasu a kytarových beglajtů klene zpěv jiřího Hodiny, dobarvený zpěvem Martiny Přibylové. Emotivní saxofon pak mezi slokami dodává srdce jímající lazuru. Vysoko nasazenou laťku se Marcipánu daří držet nejen v lyricky laděných skladbách, dech jim nedochází ani v těch svižných (Bažantnice, Šaratské pole).

MF Dnes 25.září 2003
Kultura
Hudba – glosa
Marcipán si hraje s lidovkami

K renesanci lidovek přispěl Vlasta Redl i skupina Čechomor, každý po svém. Týž potenciál má kapela Marcipán, která na druhém albu Polajko! Rozehrála škálu vojenských, hospodských či milostných písní.
S láskou ke staré hudbě a jejímu romantickému duchu má Marcipán blízko i ke Spirituál kvintetu či památným Minnesengrům.
Zvuk Marcipánu je příjemně tradiční, folkově písničkářský a zároveň aranžérsky svobodný. Úvodní píseň Polajka má švih a bohatýrskou eleganci, již načechrává moderní kytarové sólo. Marcipán zachází s písněmi po svém a daří se mu i žánrové proměny. Například lidovku Syneček kapela přetvořila na smutný šanson. Absence bubnů zastoupených perkusemi Jana Linharta a kontrabasem Tadeáše Mesanyho se ukázala jako přednost. Ze zpěvných houslí Jiřího hodiny, klavíru Martiny Přibylové či fléten Štěpána Škocha se skládá jiskrné tkanivo: stará střední Evropa ožije v plné kráse a barvách, aniž Marcipán tvoří stylizovaný obraz. Ta muzika zůstává otevřená, zakořeněná v lidovkách a má podobu Marcipánu.
VLADIMÍR VLASÁK

Supraphon
46:58

Není to tak dávno, co se Supraphonu opět otevřela možnost vydávat kromě klasické hudby i hudbu označovanou strašným názvem nonartificiální ("neumělecká"). Je sympatické, že jedním z prvních původních titulů je deska Marcipánu, skupiny pěti mladých lidí. (Kéž by to bylo pro firmu znamení pro kvalitu i v této oblasti.) Po úspěšné a pro svou originalitu i kritikou velmi ceněné desce u české firmy Arta Records tedy debut u nejsilnější české nahrávací společnosti.
Marcipán těžko vsunete do nějaké stylové krabičky. Bylo by to ostatně zbytečné. Prostě skupinka hudebně velmi zdatných, kreativních a zapálených lidí se rozhodla podívat se po svém na původní nápěvy lidových písní. S národním pokladem zapsaným ve sbírkách Františka Sušila, Jana Poláčka a Vladimíra Úlehly nakládají mladíci a jedna sličná žena relativně velmi svobodně, i když po nějaké době vlastně zjistíte, že z toho všeho prosakuje jejich respekt k původním bezejmenným tvůrcům. Jistě by mohl Marcipán vystupovat jak na folkovém festivalu, tak i na jazzovém happeningu v Lucerna Baru nebo na setkání obrozených křesťanů. Prostě jejich radost ze hry bych si dokázal představit v lecjakém prostředí. Svým inteligentním přístupem k hudbě (velmi volně specifikované jako folk) bych dokonce Marcipán přirovnal k bratrům Ebenům. Záměrnou syrovost nahrávky dotváří snímání zvuku, instrumentace i občasná intonační nedotaženost tónů. K tomu připočtěte temperamentní pěvecký projev vůdčí osobnosti Marcipánu - Jiřího Hodiny - a vychází z toho osvěžující hudební proud, jenž může působit na český "folk" jako živá voda. Deska obsahuje vedle vysloveně prvoplánově výrazných písní (Polajko, V širém poli) i křehké náladové písně (Léta), které oceníte až po několikerém poslechu.
Byl už nejvyšší čas, aby naše lidové melodie nově převyprávěl lidem také někdo jiný než Čechomor. Jenom doufám, že Marcipán nikdy nepadne do tenat komerce natolik, že bychom se jednou dočkali jeho spolupráce se symfonickým orchestrem a nějakým "světovým" aranžérem. Marcipáne, zůstaň stále tak voňavý.
nahráli: Jiří Hodina - housle, zpěv, Martina Přibylová - klavír, zpěv, Ondřej Škoch - kytara, zpěv, Štěpán Škoch - soprán a tenorsaxofon, klarinet, flétny, perkuse, zpěv, Tadeáš Mesany - kontrabas, zpěv; hosté: Hana Blochová - gotická harfa, varhanní portativ, Jan

Body: ***** 5 z 6
(Hodnocení časopisu Harmonie)
Psáno pro: Harmonie 2003/11

17.12.2003 16:39 Lukáš Petřvalský
Jednota v rozmanitosti

Jsou lidé, kteří když vám budou vyprávět, co dělají a čím se zabývají, napadne vás otázka, jak to všechno mohou stihnout a kdy vlastně spí. Jejich činnorodost je obdivuhodná. K takovým lidem patří i JIŘÍ HODINA - profesionál v oblasti gregoriánského chorálu, zpěvák, pedagog, šéf skupiny Marcipán. Strávili jsme dopoledne 30. září ve Františkánské zahradě poblíž Václavského náměstí příjemným hovorem, u něhož nám dělala společnost okouzlující mladá dáma - Eliška Hodinová, dcera Jiřího Hodiny, jež povznesena nad všechny problémy světa hudby sladce podřimovala ve svém kočárku, zatímco my jsme společně probírali několik oblastí, kterými se Jiří Hodina zabývá.Jste člověk s docela širokým záběrem ve světě hudby. Od chorálu až k úpravám lidových písní. Jak to jde dohromady? Jde to dohromady. Dokonce se to nepere, naopak se to dobře doplňuje. Totiž jak lidová píseň, tak gregoriánský chorál jsou ústní tradice. Lidová píseň má ve svém přízvisku dobře označený svůj původ a chorál je zaspojen s tradicí liturgickou. Pochopitelně obě se oblasti se prolínají. Už od 9. století se navzájem propojují lidové tradice s křesťanskými, do církevních ritů se pojímají lidové prvky. V souvislosti s tím mám jeden sen do budoucnosti. Chtěl bych založit jakousi "schola cantorum" pro děti, ne tedy něco ve stylu "lidušek", ale školu, která by byla provázána s liturgickým prostředím, třeba ve spojení s některým klášterem nebo při katedrále, tak jak to bývá zvykem například ve Francii. Taková škola by právě byla opřena o syntézu liturgické hudby s lidovými tradicemi (písničky, masopustní průvody a tak dále).
Ovšem takových škol, které se snaží rozvíjet toto propojení hudebních žánrů, je už několik. Především katolická církev se snaží pečovat o tuto oblast - existuje církevní konzervatoř, několik hudebních škol na úrovni základních uměleckých škol. Ale vážným problémem je nedostatek kvalifikovaných lidí. Kde tedy podle vás hledat dobrou kantorskou základnu, která je nutná pro takový projekt? Asi máte pravdu. V podstatě pedagogické minimum absolvuje každý posluchač konzervatoře nebo akademie. Ale rozhodující je zájem o práci s dětmi, nadšení pro věc a také vůle nechat se dětmi inspirovat, ne se jen nechat jimi ubít (smích). Myslím si, že patřiční lidé tady jsou, ale jsou různě roztroušení po celé republice. Znám jich osobně několik a je to jen otázka nějakého impulzu, který by tyto lidi (vesměs jde o mladé pedagogy se smyslem pro netradiční přístupy) dokázal soustředit do jedné scholy cantorum.
Jste velkým nadšencem pro latinu. Uplatňoval byste tento jazyk i na vaší škole v práci s dětmi? Ano, jistě.
To je ale, dle mého soudu, dosti odvážná myšlenka, byť krásná. Přece jenom často slyšíme hlasy, že latina je mrtvý jazyk, a proto učit se jí je jen ztráta času. Myslím, že je nutné rozlišovat druhy latiny. Je tady klasická ciceronovská latina, pak také latina středověká a také latina církevní. Pro naše účely je nejlepší liturgická latina, která vychází od sv. Jeronýma. Myslím si, že stará Vulgata je velmi poetická a myslí na ústní tradici latiny. Snad proto jde dobře "do úst", je zpěvná a melodická. Právě pro tuto zpěvnost jeronýmovské latiny by mohla být má teze výuky pro děti přijatelná. Znám jednu nadanou mladou kantorku, která učí latinu na gymnáziu v Brně. Společně jsme přišli na myšlenku vytvořit jakýsi latinský slabikář pro děti od 8 do 12 let doplněný ilustracemi (zřejmě by se na tom podílel Štěpán Dančo, který je autorem výtvarné podoby našeho nového CD). Taková učebnice by počítala se zvukomalebnou podobou latinských slov, aby si je děti mohly snadno zapamatovat. Jde o to, vypěstovat v dětech cit vůči latině a ne je nutit umět zpaměti všechny konjugace a deklinace.
Studoval jste chorál ve Francii. Jak vnímají Francouzi tento hudební druh? V čem je rozdíl oproti naší zemi, kde je gregoriánský chorál stále ještě něčím novým, byť velmi dobře teoreticky zvládnutým díky lidem, kteří se tímto fenoménem zabývají? Společně s Davidem Ebenem jsme měli možnost studovat na stejné škole a prožívat tak krásnou atmosféru mezi lidmi, kteří byli z různých končin a také z různých oborů lidské činnosti. Toto široké spektrum lidí se soustředilo kolem liturgiky a gregoriánského chorálu. V žádném případě nešlo o "gregoriánskou sektu". Bylo to otevřené společenství lidí, kteří mezi sebou neměli žádné komunikační problémy. Stále se snažím udržovat kontakty získané v době studia, jsem členem sboru Grégoriens de Paris, jednou za rok jedeme s ansámblem Schola Benedicta na jih Francie, kde trávíme Velikonoce s našimi přáteli. Je nutné říci, že gregoriánské scholy ve Francii mají určitou výhodu opoti stejným souborům u nás. Uvažte, že tam na každém rohu zakopáváte o středověkou tradici. V každé knihovně jsou k dispozici staré rukopisy, a to nejen hudební povahy. Navíc Francouzi nemají zábrany do své liturgie, která je sama o sobě velmi moderní, zakomponovat latinu, chorál. Umí velmi citlivě skloubit požadavky pokoncilní liturgie s hudbou staré tradice.
Říkáte, že ve Francii nemají lidé zábrany k takovým krokům. Znamená to, že u nás ty zábrany jsou? Myslím, že u nás zábrany jsou. A vidím, že se často dělají striktní závěry ve smyslu, že vše, co je latinské, je vlastně zpátečnické. Latina, potažmo gregoriánský chorál se tak stávají "bubákem", což je samozřejmě chyba.
Tedy ve Francii gregoriánský chorál jednoznačně vede. Takto se to nedá říct. Je pravda, že je brán zcela přirozeně jako základní hudební druh v liturgické hudbě, ale navštívil jsem několik schol a ty provozovaly různou hudbu, renesanční, barokní i soudobou, ale bylo vidět, že k této své činnosti mají mnohem zodpovědnější přístup. Každou scholu vede odborník a práce všech členů je velmi hluboká. Také budiž řečeno, že solidní hudební vzdělání je tam lehce přístupné.
Jste také hlavní osobou skupiny Marcipán. Jak vlastně vznikla myšlenka založit skupinu, která by se soustředila na lidovou píseň, ale trochu jinak, a co je její zaměření? Když jsem slyšel vaše nahrávky, říkal jsem si, že muzikologové asi budou mít problém, kam vás zařadit, neboli určit žánr. Ten problém mám i já sám. Kam s Marcipánem? Nevím a asi to ani nevyřeším, protože to prostě nejde. Na počátku bylo setkání s Marií Karézovou, kytaristkou, která hrávala v kostele sv. Salvátora. Na některém jejím koncertě jsem slyšel skladbu Petra Ebena a doslova mě to nadchlo. Její podání mělo až rockový charakter, dala do něj obrovskou energii. Řekl jsem si, že lidové písničky by bylo také možné provádět jinak, než jen tradičně. Domluvili jsme se a začali hrát. Docela to šlo, postupně přišli další muzikanti, a tak se vyvinul Marcipán. Každý z těch zúčastněných vnesl do společné práce kus své originality. Vůbec jsme nehledali nějaký styl.
Když jsem poslouchal vaše poslední album, neubránil jsem se vzpomínkám na skupinu Nerez. Spojitost určitě existuje. Kdysi jsem chodil na jejich koncerty, pak jsem osobně poznal Zuzanu Navarovou a Láďu Vytisku, dokonce nám křtili naše první CD Kolik cukru, tolik mandlí. Všichni znají Nerez a to, co nás spojuje, je asi právě ten přístup - ponechat každému prostor pro jeho originalitu a ve vzájemné komunikaci vytvářet výsledný tvar. U nás v Marcipánu jsme navíc každý zakotvený v jiném žánru. Někdo dělá jazz, jiný rock, já se věnuji gregoriánskému chorálu, jiný dělá barokní hudbu nebo třeba ještě hraje v klasickém orchestru.
Tedy zařazení do příslušné "škatulky" přenecháme muzikologům. 16. října budete koncertovat společně s Miqueu Montanarem. Jaká je vaše spolupráce? S Miqueu jsme se poznali loni na festivalu Ile de France, což je festival lehčích žánrů (byla tam také Iva Bittová, Jiří Stivín). Miqueu dělal konferenciéra a po našem vystoupení jsme se domluvili, že bychom si mohli společně zamuzicírovat. A tak jsme se domluvili. Víte, on je takový typický vagant. Má speciální kožený vak, ve kterém nosí rozličné flétny a bubínky. Cestuje po celé Evropě a kontaktuje se s mnoha lidovými zpěváky. Společně jsem utvořili repertoár na koncert a věřím, že se bude líbit.
Jak vůbec vzniká nová položka v repertoáru Marcipánu? Zase velmi spontánně. Každý nápad je vítán. Nejprve jsem hodně aranžoval sám, ale postupně jsme začali písničky aranžovat všichni. Zatím je výběr písní na mně, ale chtěl bych, aby se i tohoto výběru do budoucna účastnili všichni.
Máte nějakou zvláště oblíbenou oblast, ze které čerpáte nebo nějaké pravidlo? To ne. Jediným pravidlem je, že se mi to prostě líbí. Ani oblast nehraje roli. Zaujme mě taková písnička, která je něčím zvláštní a může to být cokoliv. Proto mám rád takové sbírky písní, v nichž je o písni co nejméně, například Sušil má opravdu jen melodickou linku, což je skvělé, nic vám nenutí. Naproti tomu Janáček se snažil zapsat úplně všechno a nenechal prostor pro vlastní přemýšlení nad způsobem interpretace.
Jaké máte "zbožné přání" (kromě svých pedagogických ambicí)? Moc bych si přál, aby se Marcipán rozjel na koncertních pódiích. Myslím si, že je to jediná cesta, jak se dostat s naším repretoárem k lidem a především k mladým lidem, kteří se tak dostanou do kontaktu s lidovou písní. Jistě je tady několik skupin, které také staví na lidových písních a je dobře, že to každá dělá trochu jinak. Posluchači si mohou vybrat.
Plánů a přání máte skutečně hodně, a tak vám přeji za čtenáře HARMONIE, aby vás potkávalo i hodně příležitostí všechna přání naplnit.

Psáno pro: Harmonie 2003/11

CROSSOVER
16. října 2003, 19.30 hod.
Románské sklepení Starého královského paláce
Miqueú Montanaro - provensálská flétna, buben
Marcipán, umělecký vedoucí Jiří Hodina
Jiří Hodina - housle, zpěv
Martina Přibylová - klavír
Ondřej Škoch - kytara
Štěpán Škoch - sopránsaxofon, klarinet, flétny
Tadeáš Mesany - kontrabas

Jednoduché zápisy písní z Čech a Moravy dávají dostatek prostoru k vzájemnému propojení a míšení domácího těsta skupiny Marcipán s chutnými ingrediencemi francouzského (provensálského) hudebníka Mique?a Montanara, v jehož hře se snoubí vůně tymiánu s lyrickou dvorností provensálských trubadúrů.
Multiinstrumentalista Miqueú Montanaro se narodil francouzským rodičům v roce 1955 v maďarském Györu (Ráb). Nejdříve studoval hru na saxofon, pak vstoupil do bohaté říše lidové provensálské hudby se zaměřením na galoubet - tambourin (provensálská píšťala doprovázená bubínkem). Montanaro jako skladatel je od svých umělecký počátků přitahován křížením nejrůznějších hudebních kultur jak zeměpisně, tak i historicky. Jeho díla se vyznačují setkáváním s hudebníky všech stylů a nejodlehlejších proveniencí. Vedle skladeb koncertních komponuje rovněž díla pro jazzové formace.

Oleg Maisenberg
Hudební skupinu Marcipán, zabývající se interpretací českých a moravských lidových písní, založil Jiří Hodina v roce 1997. Její členové se jako profesionální hudebníci věnují různým hudebním žánrům.
Ve svém projevu úspěšně mísí zdánlivě nesourodé entity - český a moravský folkór s prvky jazzu, folku a židovské hudby.
Základním repertoárovým pilířem Marcipánu je fašank, tedy veselí spojené s koncem masopustu. Toto téma soubor rozšířil písněmi o mládí, lásce, zármutku, touze, popěvky žertovnými i vojenskými. Při výběru písní soubor převážně vycházel ze sbírek Moravské národní písně Františka Sušila a Slováckých piesniček Jana Poláčka. Zároveň se soubor snaží nechat dostatečný prostor improvizaci, v hojné míře instrumentální.

16. října 2003, 19.30, Románské sklepení Starého královského paláce
Miqueu Montanaro - provensálská flétna, buben
Marcipán, umělecký vedoucí Jiří Hodina

Jiří Hodina - housle, zpěv, Martina Přibylová - klavír,
Ondřej Škoch - kytara, Štěpán Škoch - sopránsaxofon, klarinet, flétny,
Tadeáš Mesany - kontrabas

"Marci & Pan Montanaro"
Polajka
Bažantnice
Za zdraví Marie Terezie
Tatíček
Dubina
U našeho jezera
Švarná dzevečko
Moja žena
Vzhůru chaso
Léta, moje léta
Perštýnský zámek
Anka, Anka
Montanaro solo
Cancon d'amore
Orient- express
La russe du néant-expresi
Ronda de Gaspard de Beza
Forman
Bože můj, Otče můj
Oj vim ciť já
Už sa ty taléřky sbírajú
Rasasa
V širém poli

Jednoduché zápisy písní z Čech a Moravy dávají dostatek prostoru k vzájemnému propojení a smísení skupiny Marcipán s ingrediencemi provensálského trubadůra Miqueua Montanara.

Miqueu Montanaro
Multiinstrumentalista Miqueu Montanaro se narodil v roce 1955 v maďarském Györu. Nejdříve studoval hru na saxofon, pak ale vstoupil do bohaté říše lidové provensálské hudby. Zaměřil se na galoubet-tambourin (provensálská píšťala doprovázená bubínkem) a ve hře na tento nástroj dosáhl největší virtuozity, ovládá jej s lehkostí a kreativitou. Absolvoval stovky koncertů v Latinské Americe, Evropě, Africe, USA a Indonésii. Vystupuje s hudebníky všech stylů a proveniencí. Také Montanaro - skladatel vychází ze zeměpisného i historického křížení nejrůznějších hudebních kultur. Jeho díla se vyznačují setkáváním s hudebníky všech stylů. Vedle skladeb koncertních komponuje díla pro jazzové formace. V minulosti spolupracoval také s českými jazzmany K. Růžičkou, M. Hejnou, E. Viklickým, F. Kopem a F. Uhlířem. Montanaro řídí řadu souborů, z nichž nejznámější je volně utvářený orchestr Vents d'Est (Východní dechy). Od pádu železné opony se v něm vystřídali mnozí vynikající hudebníci z východní Evropy.

Marcipán, umělecký vedoucí Jiří Hodina
Hudební skupinu Marcipán, zabývající se interpretací českých a moravských lidových písní, založil Jiří Hodina v roce 1997. Její členové se jako profesionální hudebníci věnují různým hudebním žánrům. Kapelník, houslista a zpěvák Jiří Hodina například vystudoval zpěv, v Paříži pak dirigování gregoriánského chorálu, hostující Leona Prokopcová je jazzová zpěvačka, klavíristka Martina Přibylová zase interpretuje klasickou hudbu a saxofonista a klarinetista Štěpán Škoch je pro změnu z rockové kapely Chinaski. Je ojedinělé, aby se tak různě založení hudebníci shodli na jednolitém tvaru, pro nějž je sice lidová hudba nepominutelným východiskem, ale zároveň podnětem k nadstylovému zpracování. Ve svém projevu úspěšně mísí zdánlivě nesourodé entity - český a moravský folkór s prvky jazzu, folku a židovské hudby.

Crossoverová řada festivalu Struny podzimu nemohla být zahájena lépe. Zaplněné románské sklepení Starého královského paláce Pražského hradu dunělo ve čtvrtek 16. října 2003 nadstylovou originální komunikací moravského a provensálského folkloru, jazzu, klezmeru s nenápadnými prvky klasické hudby a orientu. Z tohoto těsta, jehož základem byly Sušilovy zápisy lidových písní a prastarý provensálský folklor okořeněný trubadúrskou lyrikou, uhnětl český soubor Marcipán a francouzský vagant Miqueu Montanaro nádherný koláč s řadou hudebních vůní. Večer rozčlenil houslista a umělecký vedoucí Marcipánu Jiří Hodina do čtyř částí. Úvod posloužil i jako v podstatě propagace nové nahrávky s názvem Polajko! Vedle téměř hitové Polajky stála jazzově laděná Dubina, baladický dialog Perštýnského zámku nebo vážnohudebními prvky zakotvená píseň Léta, moje léta. Ve svém sólovém bloku Montanaro fascinoval svou virtuozitou, s jakou ovládal galoubet - tambourin, to jest provensálskou flétnu s piccolovými výškami doprovázenou bubínkem. Nakažlivé muzikantství a improvizační uvolněnost provázely spolupráci Montanara s Marcipánem. Nejdříve ho Marcipán "doprovodil" ve francouzských písních, poté Montanaro svými flétnami, akordeonkem a bubnem vytvořil improvizační nadstavbu v moravských a českých písních Marcipánu. Večer se stal prvotřídní událostí říjnového hudebního dění v Praze.

Zdroj: Lidové noviny, Luboš Stehlík,
22.10.2003

Kulturní magazín UNI (11/2003, ročník XIII)
Zatímco v pětasedmdesátém roce angličtí Steeleye Span ‚tančili kolem klobouku‘, mocně přitom rozfoukávajíce dýmající folkrockový požár založený pár let předtím jejich kamarády Fairport Convention a anglické lidové písničky pod jeho žárem vykvétaly do bujaré krásy, v Čechách zrovna probíhala z dnešního pohledu jalová diskuse dvou nepochybně dobře to myslících hudebních zapálenců. Vynikající hlasový pedagog Leo Jehne, dej mu pánbůh věčnou slávu, tehdy v bedlivě sledovaném magazínu Melodie v souvislosti s údajnou tvůrčí krizí české popmusic napsal: „Nedomnívám se, že skutečně dnešní populární hudbou může být něco, co po muzikantské stránce přináší už ověřená hudební dílka minulosti (rozuměj lidové písničky pozn. aut.), nebo co jejich postupy napodobuje.“ A zároveň zpochybnil snažení folkaře Jaroslava Hutky, hluboce ponořeného do Sušilovy sbírky moravských lidových písní a brzy nato natáčejícího přelomové album Stůj, břízo zelená. „Cena za tuto kulturně osvětovou činnost byla dosti velká,“ zpražil ho Leo Jehne, rozčarovaný Hutkovým ‚mnohé měnícím‘ přístupem, který mu následně odpověděl: „Píseň má hodnotu ve své aktuálnosti a je třeba ji proto umožnit hledání aktuálnosti nové.“ A pravda stála na jeho straně, vždyť i Leoš Janáček měl za to, že „věrnost každé písně leží v ní samé“. Zkrátka, že lidová hudba putující dějinami se mění s ohledem na potřeby té které doby, aniž nutně musí ztrácet své zdravé jádro, svého jedinečného ducha moudrosti a nesmrtelnou melodičnost. A zprznit ji mohl suchopárný kantor v 19. století, stejně jako technobuřiči dneška; zprznit, nikoliv zabít. Génius lidovosti přenášený nezřídka pouze ústně z otce na syna jako by něco takového ani nepřipouštěl. Moravský kněz František Sušil, sbírající zapomenuté písničky po Moravě, je pro další generace proto raději rovnou zaznamenával v nejstrozejší podobě, nechávaje tak budoucím přezpívatelům nesvazující prostor.
„Písničku ze Sušila se naučíte, přezpíváte si ji, ona ve vás přirozeně zní, a pak si sama řekne, co chce,“ tvrdí Jiří Hodina, leader skupiny Marcipán, který stejně jako kdysi Hutka Sušilovou sbírkou listuje, co to dá. Z devatenácti skladeb alba POLAJKO! (Supraphon, 2003, 46:59) jich tady i tentokrát našel plnou hrst – rovných šestnáct. Manželé Vedralovi z Vysokého Mýta moravské lidovky rozjazzovali, Čechomor se zhlédl ve skočném jethrotullském folkrocku, Fleret v hospodské přímosti, Kantoři v archaičnosti – každý to cítí jinak, snahu mají přitom bohulibou všichni, stejně jako Marcipán. Zůstává věrný akustickým nástrojům, klavíru přizvukují saxofony, flétny, kytara a housle, slyšitelně naznačující, od jakých že to žánrů jednotliví hráči přišli. Naznačující, nikoliv mičurinovsky patvarující. Marcipán zlehka kombinuje, má dar přirozeného aranžérského pohrávání si, nelísá se slávychtivě k posluchačským nohavicím; písničky neroztahuje do neúnosnosti, málokdy se opakuje, nestřílí od boku. Z nádherného, s lidovostí semknutého hlasu Jiřího Hodiny sálá teplo, člověčenství a milost; prostě mu věříte. Duety s klavíristkou Martinou Přibylovou pak bodají uvěřitelným smuténkováním. Některé písničky už jako by ani z Moravy nepocházely, tolik se v nich děje nového, teprv až když začne Hodina zpívat, jste zase v cuku letu doma. Marcipánský náhled na ně dokáže totiž své přetavitelství zaplaťpánbůh ukočírovat. Janáček se Sušilem by z Marcipánu měli určitě radost; a nepochybně i pan profesor Jehne. Ne pouze folkrockem musí být nutně lidové dědictví živo.
Jiří Moravčík

Jak by nezněla „crossoverová“ skupina Marcipán energicky, když při třesku-setkání do sebe narazili hudebníci z tak různých stran. K lidovým písničkám se tu obracejí profesionální muzikanti, kteří se dosud věnovali mnoha stylům, ne však tradičním písním z Moravy. Kapelník Marcipánu Jiří Hodina (housle, zpěv) vystudoval zpěv a v Paříži pak dirigování gregoriánského chorálu, je členem souboru Schola Gregoriana Pragensis, Martina Přibylová (klavír) interpretuje klasickou hudbu na cembalo. Štěpán Škoch (saxofony, klarinet, flétny, perkuse) je pro změnu z poprockové kapely Chinaski: cesta do ní vedla skupinami osobních poetik (především Manon 15), v nichž pravidelně hrál i jeho bratr Ondřej Škoch (kytara). Tadeáš Mesany (kontrabas) prošel mnoha různými seskupeními: iniciačním zážitkem, jehož vliv zůstává, bylo hraní v Šumu svistu, vibračním etnickém amalgamu estrádního vesmířana Daniela Nekonečného.
Od roku 1997, kdy Jiří Hodina založil Marcipán, vznikla dvě dlouhohrající alba. To aktuální (Polajko!, Supraphon 2003) natočila skupina v první polovině letošního roku v pražském břevnovském benediktinském klášteře sv.Vojtěcha a sv.Markéty. Při poslechu repertoáru, který zazní i na dnešním koncertu, by se mohlo zdát, že vznikal plně v souladu s benediktinským heslem „Modli se a pracuj!“ Marcipánské verze písní ze sborníku kněze Sušila jsou naplněné pokorou, ale také předávané s radostí, která neotálí s rázným fyzickým nasazením.
Marcipán svou chutí zpívat dávné písně o lásce, vojně i čarování přidává další část české scéně „world music“ na počátku 21.století. Muzikanti si při tom svobodně vybírají z vlivů, jež v nich uvízly: Folkrockový tah se tu potkává s moravskými huslemi, etnické bubínky s chasnickým zpěvem, klezmersky „nalomený“ zvuk klarinetu s bluesovým kytarovým sólem a komorní klavír se scatovaným vybíjením přetlaku. „Mé kořeny jsou můj gramofon“, zní jedno z hesel hudební éry dneška: divoký i romantický sen Marcipánu o moravské lidové hudbě ho potvrzuje. Dnešní provensálský spoluhráč českých muzikantů se v Česku uvedl albem Collage, Koláž: vedle takového obrazu se chce říci, že folklór podle Marcipánu by mohl být komiks. Obrázkový seriál – občas s ležérní zkratkou Káji Saudka, ale bezpochyby vždy v tradici národa Josefa Lady.

Pavel Klusák (Struny podzimu 2003 – mezinárodní hudební festival – VIII.ročník)